CO VIDím na COVIDu

Pohled jedné psychoterapeutky na svět dnešních dnů.

Jako psychoterapeutka jsem zvyklá na otázku, jak to dělám, abych si práci nebrala domů.

Standardně odpovídám, že se to dá naučit: stačí Vám tak 400-800 hodin skupinové sebezkušenosti (ano, taková ta terapie v kolečku), dalších 100-200 hodin individuální terapie a pak už jen stovky hodin supervize, rozvojových seminářů a psychoterapeutických konferencí…po zbytek života.

S COVIDem se ale dostávám na jinou rovinu fungování.

Zatímco v terapeutickém křesle si dokážu (většinou) udržet tak trochu odstup, protože témata se kterými přicházejí mí klienti jsou mi osobně blízká, ale zároveň už i vzdálená (nespokojenost v práci, nedobrovolný single život, přehnaná výkonnost, ztráta vztahů a iluzí) nebo jsem se s nimi setkala v nějaké podobě během mého výcviku (dětská traumata, sexuální zneužití aj.), s COVIDem jsme najednou na jedné lodi. Klient i psychoterapeut mají přístup ke stejným informacím, podobnou zkušenost a obdobné obavy.

Pokusím se zde nastínit, jak se tedy se stávající situací snažím vyrovnat já. Jako homo terapeuticus.

1. Přijetí

V první řadě se snažím přijmout situaci tak, jak se vyvíjí. Nemá teď smysl řešit, kdo za ní může, jestli se tomu dalo předejít. Soustředím se na emoce, které v sobě pociťuji.

Objevuji především strach - z neznámého, z nejistoty, běží mi černé scénáře. Co když to bude trvat moc dlouho? Budu mít dost jídla? Ochráním své dítě? Co když někdo blízký umře? Co se bude dít, až to skončí? Vrátí se věci do normálu? Příjdu o příjem? Co budu muset ve svém životě dělat jinak?

Když jdu po Praze, všímám si jinakosti. Zjišťuji, že se ve mně spínají naprosto primitivní vzorce xenofobie: Asiatům se vyhýbám, jsem ostražitější, pokud má někdo funkční respirátor, závidím. Jsem naštvaná. Na vládu, na Babiše, na sebe, na ty, co nedodržují pravidla (ale zároveň je taky trochu obcházím).

Snažím se jednotlivé emoce přijímat, tak jak přicházejí. Bez hodnocení toho, jestli je to dobře, nebo špatně. Prostě pokud je zažívám, tak jsou mé a pro mě důležité a budu se jim snažit porozumět.

2. Pochopení

Ve stejný moment, kdy si svých emocí všímám, se je snažím zkoušet i pochopit. Zapojuji myšlení a snažím se propojit emoci s myšlenkou.

Strach: čeho přesně se tedy bojím? Toho, že mě bude nějak fyzicky nebo psychicky špatně? Toho, že onemocním, nebo že i umřu? Toho, že budu mít hlad? Toho, že přijdu o práci? Toho, že přijdu o blízké lidi? Nebo toho, že se svět mění a mě se to nelíbí?

Závist: co přesně závidím? To, že má někdo roušku a já ne? To, že někomu snad byla dána a mě ne? Nebo jsem na sebe vlastně naštvaná, že v době kdy se daly koupit, jsem to odmávla s tím, že nebudu propadat hysterii?

Xenofobie: kde tedy končí hranice jinakosti? Asiat mi vadí, kašlající Pražák taky, nekašlající asi taky, co když o tom ještě neví, že? A co moji klienti?Italský klient mi nevadí, protože v Itálii nebyl, ale co kdyby tam byl? Přestala bych s ním pracovat? A co američtí, evropští manažeři, cestující po celém světě a končící u mě na pohovce? Vadí -nevadí? A co našinec lyžař? Je tedy bezpečnější přejít na Skype? Nebo být jen doma?

Spousta otázek!

3. Propojení

V další fázi se tedy snažím poctivě si na tu spoustu otázek, které se mi v hlavě vynoří v reakci na prožívané emoce odpovědět. Není to vždy jednoduché a využívám k tomu jak chvíle klidu a samoty (cesty do práce, mytí nádobí, sprcha), tak i svého terapeuta, u kterého mám možnost se na hodinku pozastavit a poctivě se otázkám věnovat.

Výsledkem ovšem nebývají jednoznačné odpovědi. Naopak. Přibývá otázek.

Zároveň ale dochází k tomu, že se některé strachy začnou smršťovat, zdát se iracionálními a můžu svou energii spíše věnovat budoucím krokům, které potřebuji podniknout, abych se cítila lépe.

Pomáhá mi jednak sdílení a pojmenování témat, stejně jako jejich (někdy až humorné) zpracování a optika jiného člověka.

4. Pohled z vrtulníku

Tzv. “helicopter view” je pojem, který jsem si přinesla z mé byznysově-poradenské kariéry. Když jsme nevěděli kudy kam, podívali jsme se na situaci z výšky. Spoustu detailů se stane nevýznamnými a obrázek dává někdy větší smysl.

Pokud tento pohled aplikuji na COVID, vyvstávají mi dva důležité body: smrt udušením a riziko pro staré lidi.

Pokud pracuji s klienty, nabízím během sezení určitou hypotézu k přemýšlení, nějakou analogii. Tato fáze je v procesu nejcitlivější. Jsem velmi opatrná, jak jim bude sedět a jestli si k ní najdou ten opravdový vztah. Pokud se netrefím, hledáme dále, klient doplňuje, reaguje, navrhuje.

Symptomatika COVIDu nese významné symboly. Jako lidstvo jsme postaveni před těžkou zkoušku toho, jak naložit s naším vlivem na planetární procesy. Jsme na konci jedné éry, staré pořádky už přestávají fungovat a vlastně spíše škodí. Úžasný potenciál předešlých generací, který nám připravil svět v blahobytu se vyčerpal a najednou začíná být zřejmé, že je potřeba něco nového.

Jestli máme před sebou nějakou globální výzvu, tak právě tu ekologickou: abychom se na planetě neudusili. COVID nám to předkládá pěkně zvýrazněné: takhle můžete všichni umírat. Sami, bez kyslíku a ve velkém chaosu. Chudý, bohatý, žlutý, bílý, s rouškou i bez roušky.

To, že na COVID umírají převážně starší lidé je smutné, ale zároveň ponechává naději. Vzniká prostor pro něco nového. Mladé generace zažívají strach, někteří možná poprvé v životě. Uvědomí si, že veškerý blahobyt a jistota, do které se narodili se může obratem hodin ztratit.

Když mi před dvěma lety zemřel děda, plakala jsem. Ta bezprostřední bolest je citelná a silná. Ale po pár hodinách jsem se rozhodla slavit: zemřel člověk po více než 90 letech na této planetě, který toho spoustu zažil, spoustu dokázal, a zanechal po sobě potomky, kteří jeho odkaz ponesou dál. To je přeci potřeba ohodnotit a ne se z toho hroutit. Smrt je součástí našeho života. A pokud je život naplněn, je to vlastně krásné!

COVID nám smrt ukazuje rychle a přímo. Ale jakoby po nás nechtěl hromadné truchlení a oplakávání - to ani neumožní. Chce změnu. Chce, abychom se zastavili a razantně změnili své chování, své hodnoty, své činy.

Pokud tento vzkaz pochopíme, máme naději. To, co již vyčerpalo svůj potenciál odejde. Buďme rádi za to, co nám každý z odcházejících dal - každý měl možnost k životu na této planetě nějak přispět, buďme rádi za všechny, kteří se o to pokoušeli a stále pokouší.

Pro nás, kteří zatím zůstáváme je důležité je vědět, co skutečně ztrácíme a co naopak máme šanci získat.

5. Porovnání

Po čtvrté fázi uvažování se mi již vrací energie. Výzvu se snažím přetvořit do něčeho, co můžu já osobně udělat.

Nosit roušku. Vařit. Poslat peníze na ty opravdu trpící. Ve válkách, v internačních táborech, v bolestech, v hladu... Být v kontaktu s lidmi, které mám ráda. Třídit. Pouštět ze svého života věci, které už tam nepatří, které dosloužily, nebo jsou pro mě nepoužitelné. Loučit se v malém s věcmi i vztahy, které se naplnily. A tvořit. Sdílet svou zkušenost s těmi, kteří o to mají zájem. Dělat, co můžu.

A proto tento příspěvek.

Děkuji za pozornost a buďme v kontaktu.

#delamcomuzu